A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.
Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!
Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.
Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.
Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.
